Indiánská bajka o vlku
Jednoho večera vzal starý Indián z kmene Čeroki svého vnuka a vyprávěl mu o rvačce, která probíhá uvnitř každého člověka. Řekl mu, „chlapče, ta rvačka v každém z nás je mezi dvěma vlky. Jeden je zlý. Je to zlost, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a ego. Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.“
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: „A který vlk zvítězí?“ Starý Indián odpověděl: „Ten, kterého krmíš.“
Dvanáct kapek v moři
Zeptal se jednou žák svého Mistra: „Co mě odděluje od Boha?“
„Nejsi sám kdo se cítí být oddělen od Boha,“ odpověděl Mistr. „Budu Ti vyprávět několik podobenství. Přemýšlej o nich. Až si budeš myslet, že jsi je pochopil, vrať se k nim znovu. Vracej se k nim tak dlouho, až Tě ty příběhy zcela prostoupí, až se z malých příběhů stanou velké a z velkých malé.“
První podobenství
„Byla jednou jedna kapka vody v moři, která tvrdila, že moře nikdy neexistovalo“, řekl Mistr.
„Stejně tak je to i s mnohými lidmi, kteří říkají, že Bůh není“, přerušil ho žák.
„Ano, všichni jsme obklopeni Bohem, jsme Jím naplněni – a přesto se mnohým zdá, že On nikdy neexistoval.“
Druhé podobenství
„Chci být svobodná“, volala jedna kapka v moři a moře ji ve svém milosrdenství vyneslo na hladinu.
„Chci být svobodná“, dožadovala se znovu kapka.
A slunce, naplněné milostí, ji změnilo v páru, která se vznesla do oblak.
„Chci být svobodná“, dožadovala se neustále kapka.
Oblaka byla tak dobrotivá, že ji spustila zase dolů.
Byla opět v moři.
Třetí podobenství
Intelektuální kapka vody je jenom kapka vody, není to moře.
Čtvrté podobenství
„Všechny ty kapky vody kolem mě za nic nestojí“, řekla kapka v moři.
Páté podobenství
„Bezpochyby jsem už poznala jednu věc. Určitě jsem ještě o něco důležitější než moře“, řekla si kapka v moři.
Šesté podobenství
„Asi se nikdy s mořem nepotkám“, povzdechla si kapka uprostřed moře.
Sedmé podobenství
„Mám dost svých starostí, nemám čas se zajímat ještě o nějaké moře“, prohlásila kapka v moři.
Osmé podobenství
Kapka vody doslova bojovala se svým osudem. Přesto, že byla uprostřed moře, nepřála si o něm nic vědět.
Deváté podobenství
Kapka v moři byla nespokojená a tak začala ostatní svolávat k povstání proti moři.
Desáté podobenství
„Z titulu mé moci“, pronesla jedna kapka k druhé kapce uprostřed moře, „z titulu mé moci jsi od tohoto dne vyloučena z moře.“
Jedenácté podobenství
„Jsi v mojí lásce“, řeklo moře kapce vody.
Ale kapka to nevnímala, protože v tu chvíli byla plně zaměstnána milostným vztahem k jiné okouzlující kapce vody.
Dvanácté podobenství
„Kdyby se mi podařilo, abych každou kapku moře přijala s láskou“, uvažovala kapka vody, „tak bych se možná stala celým mořem.“
A tak do své lásky začala zahrnovat jednu kapku za druhou.
Byla tam ale jedna kapka, která jí kdysi velice ublížila. Způsobila jí to největší utrpení. A právě této kapce přes všechnu svoji lásku nedokázala odpustit.
Protože nezahrnula tu jedinou kapku do své lásky – jen ta jedna jediná jí chyběla – nestalo se z ní moře.
Poslední podobenství
Byla jednou kapka vody, která toužila najít ticho moře, hledala jeho nesmírnost a lásku.
Moře je plné odpuštění pro ty, kdo ho milují a přijme do sebe všechny, kteří si to opravdu přejí.
„Ty jsi já“, řeklo moře, „a já jsem ty“. Otevřelo svoji náruč a přijalo ji. Všechny vlastnosti, které mělo moře, měla nyní i kapka. Stala se tichem, sdílela jeho nesmírnost a hloubka její lásky byla požehnáním pro tento svět.
„Ale co když je taková kapka vody velice špinavá, co potom?“ zeptal se žák.
Tehdy se Mistr z celého srdce zasmál a řekl: „Žádná kapka nemůže být tak špinavá, aby ji moře nedokázalo očistit.“
Příběhy pro potěchu Duše-Krátký kříž
Jeden muž byl pořád s něčím nespokojen. Stále mu něco vadilo na lidech kolem a ustavičně si stěžoval na Boha.„Proč by měl každý nosit svůj kříž? Copak se tomu nedá nějak vyhnout? Už mám těch každodenních trampot opravdu dost!“Bůh mu odpověděl snem. V tom snu byl pozemský život lidí jako nekonečné procesí. Každý člověk nesl na zdech kříž. Šli pomalu, krok za krokem, ale stále dál a dál. V nekonečném průvodu kráčel i onen muž a nesl svůj vlastní kříž. Pak si všiml, že kříž je příliš dlouhý, a proto se mu šlo tak těžko.„Stačilo by o kousek ho zkrátit a trmácel bych se mnohem méně“, pomyslel si muž. Posadil se na obrubník a rychle kus kříže uřízl. Hned se mu šlo snadněji a rychleji. Bez velké námahy došel až k místu, kam, jak se zdálo, celý průvod směřoval. Na tom místě se rozkládala propast, široká průrva, za kterou začínala „Země velkého štěstí“. Byl na ni nádherný pohled. Ale nebyl tam ani most, ani lávka. A přece přes ni lidé přecházeli. Každý si sundal kříž z ramen, položil ho přes propast a přešel na druhou stranu. Jakoby ty kříže byly udělány přímo na míru. Sahaly přesně od jednoho srázu propasti ke druhému. Přešli všichni, jen on ne. Jeho kříž byl krátký. Muž se rozplakal a zoufale naříkal: „Kdybych to jenom věděl…“ Ale už bylo pozdě, nářek mu nepomohl.
Sokrates a jeho tři síta
Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá: „Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?“ „Počkej chvilku,“ odpověděl Sokrates. „Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.“ „Tří sít?“ „Přesně tak,“ pokračoval Sokrates. „Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?“ „Ne,“ odpověděl ten člověk, „vlastně jsem to jenom slyšel a…“ „Dobře,“ řekl Sokrates. „Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?“ „Ne, naopak…“ „Takže,“ pokračoval Sokrates, „chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct užitečné?“ „Ne, moc ne.“ „Dobrá,“ uzavřel Sokrates, „to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?“
Cesta do hlubin Malinké duše ( upraveno z knihy Hovory s Bohem, D.N. Walsh)
Byla jednou jedna Malinká Duše, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem!“
„To je skvělé! Kdo tedy jsi?“
„Jsem Světlo!“
„To je pravda! Ty jsi Světlo.“
„Oh, to je vážně paráda!“
Malinká Duše byla velmi šťastná, protože zjistila to, co měly zjistit všechny duše v Království. Ale brzy jí to nestačilo. Najednou zatoužila procítit si být tím, čím je. A tak šla zpět k Bohu.
„Ahoj, Bože! Teď když vím, kdo jsem, můžu tím také být?“
„Chceš říct, že toužíš být tím, kým už jsi?“
„Nóo. Jedna věc je vědět, kým jsem a úplně jiná věc je tím skutečně být. Chci cítit, jaké to je být Světlem!“
„Ale ty už jsi Světlo…“
„Ano, já ale chci zjistit, jaký je to pocit!“
„Dobrá. Ty jsi byla vždycky dobrodružná! – Je tu ale jedna věc… neexistije nic než Světlo. Víš, nestvořil jsem nic jiného než to, čím jsi – takže není žádný jednoduchý způsob, jak bys mohla zažít sama sebe, protože není nic, čím nejsi. Podívej se na to takhle. Jsi jako svíčka ve Slunci spolu s miliony, triliony dalších svíček, které tvoří Slunce. A Slunce by bez Tebe nebylo Sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv jiné svíčky, protože by tak jasně nesvítilo. Jak poznat sám sebe jako Světlo, když jsi uprostřed něj – to je otázka…“
„Nóo, ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“
„Dobrá. Protože nevidíš sama sebe jako Světlo, když jsi ve Světle, obklopím tě temnotou.“
„Co je to temnota?
„To je to, čím nejsi.“
„Nebudu se temnoty bát?“
„Jenom pokud se rozhodneš. Ve skutečnosti není nic, čeho by ses měla bát, pokud se nerozhodneš, že je čeho se bát.“
A Malinká duše už se cítila o něco líp. Potom Bůh vysvětlil, že jediný způsob, jak něco prožít, je zakusit opak. Bez Zimy nelze poznat Teplo, bez Rychlého Pomalé, bez Levého Pravé, bez Tam by nebylo Tady a bez Teď by nebylo Potom.
„Takže, když jsi obklopena temnotou, neproklínej temnotu. Raději buď Světlem v temnotě. Potom budeš vědět, Kým skutečně jsi a budou to vědět i ostatní. Nech své Světlo zářit tak, aby všichni věděli, jak jedinečná jsi!“
„Chceš říct, že je v pořádku, aby ostatní věděli, jak jsem jedinečná?“
„Ovšem! Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj si, že „jedinečná“ neznamená „lepší“. Každý je jedinečný svým způsobem! Mnozí to možná zapomněli, ale když uvidí u tebe, že být jedinečný je v pořádku, rozpomenou se na svoji jedinečnost.“
„Óóh…“ – Zajásala Malinká Duše a roztančila se velkou radostí.„Můžu být tak jedinečná, jak chci!“
„Ano, a můžeš začít hned teď. Kterou částí jedinečného chceš být?“
„Kterou částí jedinečného? Tomu nerozumím.“
„Být Světlem, to znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částic. Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné bý tvořivý. Je jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečný…“
Malinká Duše chvilku tiše seděla a poté zvolala:
„Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přátelský.Je jedinečné být ohleduplný.“
„Ano, můžeš být tím vším, nebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou si přeješ být, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“
„Už vím, čím chci být. Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje „Odpouštějící“. Není jedinečné být odpouštějící?“
„Ale ano, to je velice jedinečné.“
„To je dobře, chci být odpouštějící. Chci se takovou zažít.“
„Dobrá, ale je jedna věc, kterou bys měla vědět“.
„A co?“
„Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.“
„Nikdo?“
„Nikdo! Všechno, co jsem udělal, je dokonalé. V celém stvoření není ani jediná duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“
Teprve teď si Malinká Duše uvědomila veliký dav, který se kolem nich sešel. Dívala se na bezpočet těch duší a musela souhlasit. Žádná z nich se nezdála být méně skvělá, méně nádherná nebo méně dokonalá, než byla Malinká Duše.
„Tak co, komu chceš odpouštět?“
„To tedy nevím…“
A Malinká Duše pocítila, jaké to asi je, být smutná…V té chvíli vystoupila z davu Přátelská Duše.
„Neměj obavy, pomůžu ti.“
„Pomůžeš, ale jak?“
„Můžu přijít do tvého příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“
„Opravdu bys to chtěla udělat? Ty, která jsi tak dokonalou Bytostí a vytváříš Světlo tak jasné, že na tebe téměř nemohu ani pohlédnout? Co by tě mohlo přimět snížit svou vysokou vibraci, aby se tvé jasné Světlo stalo temným? Proč to chceš udělat?“
„Protože tě miluji, a nediv se, ty jsi to pro mě také udělala. Nepamatuješ se? Tančili jsme spolu už tolikrát po řadu věků, obě jsme byly Vším. Byly jsme Nahoře i Dole, Vpravo i Vlevo, byly jsme Tam a Tady. Byly jsme muž i žena, byly jsme dobré i zlé. Tak jsme se sešly v minulosti mnohokrát a každá přinášela té druhé příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně Jsme. Takže, přijdu do tvého příštího života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“
„A co tak hrozného uděláš?
„Něco už vymyslím… Víš, ale v jedné věci máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou, abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“
„Cokoli, cokoli! Budu moct odpouštět, budu moct odpouštět, ty jsi takový anděl…“ „Samozřejmě, že je Přátelská Duše anděl!“, přerušil ji Bůh. „Každý je anděl. Pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“
Zatímco Malinká duše tančila radostí, Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla:
„Ve chvíli, kdy tě uhodím a srazím, v té chvíli ti udělám to nejhorší, co si dovedeš představit…“
„Ano? Ano…?“
„Nikdy prosím nezapomeň, kým skutečně jsem…“
„Ó, nezapomenu! Slibuji! Budu si tě vždycky pamatovat.“
„Děkuji. Jak dobře víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu sama na sebe. A pokud zapomenu Kdo Jsem, možná zapomeneš, Kdo Jsi ty, a budeme obě ztraceny. Potom budeme potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma Kdo jsme.“
„Budu si tě pamatovat! A poděkuji za to, že mi přinášíš tento dar – příležitost, abych mohla zažít sebe sama jako odpouštějící!“
I stalo se. Malinká Duše šla vstříc dalšímu životu, napjatě čekala, aby mohla zažít sebe jako Odpuštění. A kdykoliv se objevila nová duše, ať přinášela radost nebo smutek – a zvláště pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká Duše na to, co jí řekl Bůh:
„Vždy si pamatuj, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“